Zlato přitahuje člověka svým omamným leskem už od dávných věků. Co to však je a odkud se vzalo? Proč má vlastně takovou cenu?
Historická hodinka
Kov s chemickou značkou Au nachází své užití už tisíce let. Stará Čína, Mezopotámie, Řecko, Řím a Egypt, ti všichni našli způsoby, jak zlato těžit a jak jej opracovat. Jedná se o (v porovnání s ostatními kovy) velmi měkký a kujný materiál, takže jeho úprava nebyla problémem ani pro starověké civilizace. Kromě šperků se ze zlatých valounů začaly razit peníze a tak se z luxusní ozdoby stala ryze praktická věc, která změnila celý svět na tisíce let dopředu. Ve starořímských dílnách začaly cinkat první zlaté mince a díky agresivní směnné politice pomohly Římu v jeho rozvoji.
Ještě tu je však jiná vlastnost, která zlato vystřelila na vrchol šperkařské pyramidy, dávno předtím než první dukáty naplnily kožené měšce…
Nesmrtelný šperk pro neumírajícího krále
Tou vlastností byla jeho trvanlivost. Díky svým unikátním kvalitám zlato nikdy neztratí svůj lesk a nehrozí mu ani koroze. Voda, vzduch a drtivá většina kyselin ho nemohou poškodit. Pouze jediná známá substance dokáže rozpustit zlato, jde o lučavku královskou, které se taky říká královská voda, právě díky její schopnosti rozpouštět zlato.
Díky své chemické odolnosti tedy neexistuje lepší kov pro výzdobu pyramidové hrobky a sarkofágu nebo na obložení jílce pohřební šavle. Nikdy svého majitele neopustí a bude věčně spočívat po jeho boku. S takovou šavlí by toho však moc neposekal. Zlato je hezké, ale díky své měkké povaze jde o hrozný kov pro výrobu zbraní.
Všude a přesto nikde
Celou historií se táhne zlatá nit mýtu, že jde o jakousi vzácnou, přízračnou látku, že by člověk musel být neuvěřitelný šťastlivec, aby vůbec nějaký kousek zlata našel. Pravda však leží jinde.
Není těžké zlato najít. Je ho všude hodně, ve vodě, v horninách. V moři a řece. Problémem je zlato efektivně z těchto živlů dostat, protože ty ho jen tak nedají.
Jen pro představu, ve vodě se ukrývá přes 20 milionů tun zlata. V jednom litru vody je pak 13 miliontin. Chudáci zlatokopové na Aljašce, že? Přes sto tisíc lidí migrovalo při honbě za zlatem do nehostinné pustiny, do mrazu a nepohody, jen aby celé dny cedili (říkalo se tomu rýžování) vodu přes jemné síto vyplněné pískem. Ekonomicky výhodné řešení američtí zlatokopové nenašli. Na dobrý způsob získání zlata z vody nepřišel zatím ani nikdo po nich. Možná, že je to tak lepší.
Vetřelec
Jak se vlastně zlato takto rozšířilo, byť v mikroskopických hodnotách? Vše to začalo v tmavé nicotě kosmu kolem nás. Zlato k nám přišlo z Vesmíru.
Každý gram zlata v zemské kůře, každý jeho valoun a každá žíla jsou děti meteoritů. Bylo to však tak neskutečně dávno, že je to vlastně jedno. Navíc se také díky své vysoké hustotě (takže i váze) většina zlata vsákla do zemského jádra, když byla Země ještě v tekutém, neúplném stavu. Je tedy mimo náš dosah. Zajímavá představa, že? Jádro ze zlata…
A jak se pak tedy dostalo z kráteru meteoritu do vody, kterou pak mohli zlatokopové na Aljašce rýžovat? Rozpustilo se v horké vodě v hlubinách Země, ke kterým se člověk ještě (a nejspíš ještě dlouho) nedostane. Kousíčky zlata pak putují různými průduchy, trhlinami a zemskými póry všude po světě.
Těžce vybojovaná krása
Nejvýdělečnějším zlatým dolem na světě je Grasberg v Indonésii. Je v impozantní výšce 4 kilometrů nad zemí a jeho vlastníci postavili silnici přes 120 kilometrů neobydlené, neschůdné pustiny jen aby celou horu doslova rozkopali, ve snaze vydolovat její zlaté tajemství. Celá stavba projektu vyšla na miliardy dolarů.
Z takových dolů pak vyráží zlato na cestu kolem světa, třeba až do naší dílny. Tam jej zkušení mistři zlatníci opracují a s precizností jej přetvoří na unikátní, ručně dělané šperky. Nechtějí přece znevážit úsilí lidí, kteří musí každý gram zlata vybojovat na přírodě.
